O naší cestě za vznikem azylu
V práci se zvířaty jsem se našla...
Odmala jsem byla vedená k lásce ke zvířatům. Kočičí dům vznikal postupně. Od roku 2009 (tedy přes 10 let) fungoval privátně, jako soukromý azyl, kdy jsme všechny náklady pokrývali sami bez pomoci druhých. Postupně se ale početně natolik naplnil a zásoby našetřených financí se ztenčily, že jsem po poradě se zkušenými spolky a útulky, založila vlastní spolek Kočičí dům Libnov, z.s..
Maminka s pomocí zvířatům bez domova v naší rodině začala a já jsem jí za to, co mě naučila, vděčná. Tatínek a bratr jsou truhláři. Pomohli spolu s dalšími vybudovat azyl. Práce se zvířaty je sen, který se mi i díky nim vyplnil.
Úplně na začátku v roce 2009 jsem prodala byt a koupila dům v Krajkové, v Libnově na západě Čech. Dům potřeboval rozsáhlou rekonstrukci, což se mi díky úsporám podařilo. Na přestavbě se podílel bratr, přátelé i rodiče. Interiér bylo třeba přizpůsobit zvířatům. Kočičky potřebují lézt ve výškách, mít svůj pocit klidu a bezpečí. Naším cílem bylo dát plachým kočičkám nejlepší prostředí, ve kterém budou šťastné a budou se v něm cítit dobře. Proto mám v každém pokoji a patře kvalitní kočičí stromy, šplhadla, poličky, pelíšky, misky, záchůdky a hračky. Všechny dveře jsou otevřené. Žádné zvířátko nežije v izolaci. Nově příchozí mám nejdříve v pokojíku, kde si zvykají na nové prostředí. Je náročné udržovat dům v uklizeném stavu. Ale rozhodně to s pomocí ostatních jde. Na něco rezignujete, například na chloupky. To je ovšem to nejmenší v porovnání s hodnotou života každého našeho svěřence.
Náš účet je transparentní
2501587670/2010
IBAN:CZ3420100000002501587670
Připravujeme nyní sbírkový účet. Veškeré faktury dáváme ke shlédnutí na facebookové stránce.
Poděkování
Azyl by nevznikl bez pomoci a podpory mnoha lidí. Ať už to byli přátelé, známí, rodina, Martin a další. Bez nich by azyl nikdy nebyl tam, kde je teď. Nestal by se místem pro plaché kočky. Proto jim patří obrovský dík. Obzvláště velké poděkování patří mému taťkovi. Sám zrekonstruoval a rozšířil dům, upravil pozemek, vytvořil krásné a funkční prostředí tak, aby v něm chlupáčkům nic nescházelo. Dále děkuji mamince, bráškovi, mé pravé ruce Martinovi Chadimovi, holkám Markétce M., Markétce Ch., Lily H., Irče O., Peťovi Š., Lucince Š., Nikolce P., Zdeňkovi Weberovi a dalším, kteří mi pomáhají externě. Aukce vedou bez nároku na honorář Maruška Kliková, Zuzanka Hrabinová a Jana Cherairia. Děkuji za tuto pomoc! Děkuji za tvorbu webu Lucii Gebouské. Dále děkuji zkušeným spolkům, které mi radí, jak dělat věci lépe a předávají cenné zkušenosti. Děkuji také všem dárcům, kteří kdy přispěli finančně nebo materiálně. Děkuji projektům na podporu kočičích spolků jako je Click and Feed, firmě Vetacan a paní MVDr. Jarošové.
Zveme vás i na naší aukční stránku na facebooku, kde pořádáme aukce na podporu fungování azylu:
Proč zrovna Kočičí dům?
Kočičky tvoří nejpočetnější skupinu našich svěřenců. Proto se název Kočičí dům přímo nabízel. Skutečně je náš azyl kočičím domem, kde se tu a tam objeví mezi kočičími kožíšky ten psí. Název Kočičí dům tak nejvíce sedí skladbě našeho osazenstva. Je to kvůli tomu, že kočky na ulici mají o mnoho těžší situaci než psi, kterých si člověk snadněji všimne. Jejich nález je řešen PČR a městskými záchytnými zařízeními pro psy. Pro kočky města většinou žádné zařízení nemají. Je to velká škoda. Kočičí populaci to ubližuje dvojnásob. Kočky jsou neviditelné a nedostává se jim pomoci.
Stále převládá názor, že kočka si pomůže sama. Ze své vlastní zkušenosti vím, že kočička může být venku stejně dezorientovaná, zubožená, nešťastná a hladová jako pes. Často přicházejí do azylu zraněné, týrané, hladové, začervené a zlomené vnitřně. Lidé se koček často zbavují způsobem, nad kterým mi zůstává rozum stát. Ve spoustě případů kočkám hrozilo v původním místě ublížení na zdraví, byly vyháněny místními nebo vyhazovány. Kočičích azylů je na počet koček na ulici v ČR málo. Proto je u nás už 63 koček, které se ocitly v nesnázích a potřebovaly naši okamžitou pomoc s umístěním. Rádi bychom viděli, že se situace koček mění. Ale bohužel je to vše o lidech a lidé se mění neradi.
Často se do azylu dostávají kočičky již ve středním nebo pokročilém věku, takže je v azylu více těch již dnes kočičích babiček a dědečků. V azylu díky jeho dispozici v přírodě u lesa našlo domov i spousta divokých koček z ulice, které kdysi musely zápasit s auty, lidmi, hladem, nemocemi a žízní. Tvoří více jak polovinu ze všech koček. Plaché kočky mohou chodit svobodně ven, kde mají venkovní přístřešky vystlané slámou, včetně krmných stanovišť. Takže pokud se na to necítí, nemusí být součástí "velké rodiny" v domě. Některé plaché kočičky chodí do domu střešními okny. Mají svobodný výběr, kde chtějí být. Kočičky, které se tu ve velké smečce pejsků a kočiček necítily dobře, byly adoptovány mojí maminkou. K nim přibyl i jeden pejsek, jenž se cítil lépe jako solitér ve společnosti pouze kočiček.
Proč azyl pro plaché kočky?
V blízkosti lidí se plaché kočky trápí. Těžce si zvykají na nové prostředí. Do lokalit, kde jim hrozí nebezpečí se vrátit nemohou. U nás nachází domov.
Plaché kočky jsou jedny z nejvíce šikanovaných zvířat u nás. Zdá se, že nikde pro ně není místo. Plaché kočky žijí na okraji společnosti. V městech se jim nevede dobře. Jsou trnem v oku lidí na sídlištích nebo náměstích. Jsou ostrakizovány, protože znečišťují dětská pískoviště a podle lidí roznáší toxoplasmosu a parazity. Na náměstích "nevypadají dobře podobně jako holubi." Nikdo je nechce. Potulující se kočičí bezdomovci jsou považováni za špatnou vizitku měst. Na sídlišti to má divoká kočka velmi těžké. Přirozená potrava je zde minimální. Často loví v odpadcích. Musí se potýkat s nepřízní počasí, se psy, s neurvalostí dětí, vyháněním, nástrahami v podobě jedů na potkany atp. V zahrádkářských koloniích je situace o něco lepší, ale také nepříznivá. Zahrádkáři jsou zde v letních měsících a poté kočky opustí. Chaty zamykají a kočky si musí poradit samy. O jejich koťata se nestarají. Rodí zde pořád dokola. I když jim celou sezonu loví myši, koček si neváží, nechávají je napospas zimě. Mláďata se rodí do podsklepení. Matky nemají dostatek potravy. Sužují je nemoci. Některé kočky jsou týrané a z původně mazlivých se stávají nedůvěřivé a plaché duše. Přijímáme plaché kočky ze všech těchto načrtnutých lokalit, kde jim hrozilo ublížení nebo dokonce usmrcení. Např. nahlášené plašánky, kteří jsou zranění, jsou na parkovištích, na silnici, na ulici nebo v rukách špatných "majitelů". V současné době máme 63 kočiček, proto není možné věnovat se každé kočičce zvlášť a vymazlovat je. Z tohoto důvodu nepřijímáme koťátka. Neměly bychom na jejich vymazlení dostatek prostoru a času, což by byla pro ně velká škoda. Poslední koťátka jsme přijali v krajním nouzi, kdy nikdo jiný nemohl pomoci.
Dispozice našeho azylu v krásné krajině plné luk a lesů se přímo nabízí jako místo, kde mohou dožít plaché kočky bez strachu o svůj život.
Zdejší okolní krajina je rájem pro plaché kočky. Mohou zde volně trávit čas venku i uvnitř. Nehoní je děti. Nejezdí tu auta. Nemusí se bát, že je někdo bude vyhánět. Nemusí jíst odpadky z kontejnerů jako v lokalitách, kde živořily. Mají stále co do bříška. Mohou se schovat před nepřízní počasí. Mají svůj pelíšek, misky, záchodky a teplo. Všichni jsou vykastrovaní. Azylu dáváme všechen svůj čas i finance. ŽIJEME PRO NĚJ.
Jak vypadá den v azylu
Žít se 71 zvířátky sebou nese velkou zodpovědnost. Je to radost, avšak ne zadarmo.
Zvířátkům v mém azylu věnujeme všechen náš čas. Chodu azylu podřizujeme všechny naše plány a celý život. Nejezdíme na dovolené. Nemůžeme si dovolit onemocnět, vypadnout z týmu. Každý den je výzva a jedeme na maximum. Zvířátka chtějí papat, mít čistou vodu, čisté záchůdky. Sem tam se musí něco opravit. Pejsci se chtějí proběhnout i mimo zahradu. Prasátka čekají na dobrůtku ve své oboře a hlásí se o slovo a pohlazení. Je to kolotoč, který se nezastaví a my jsme za tento styl života vlastně vděční. Já osobně si neumím představit život bez azylu. Zjistila jsem, že zvířata jsou mnohem nevinnější než lidé a že jejich důvěra je stoprocentní. Jejich důvěru si ale musíme jako lidé zasloužit a nezklamat je. Stále se učím, jak se zlepšovat a efektivněji pomáhat.
Náš den
Budíček je v 7 hodin ráno. Okolo 23.hodiny se jde spát a zároveň probíhá střídání služeb. Já jdu spát a Martin nastupuje. Nebo opačně. Ráno myjeme všechny talíře a dáváme čerstvé jídlo a vodu. Dopoledne se snažíme udělat největší kus práce v domě - pereme, vaříme, luxujeme, myjeme podlahu. Čistíme denně cca 20 záchodů, na 63 kočiček je to sice málo, ale s ohledem na to, že spousta chodí ven, je to teoretické číslo. Každý den se jde v poledne ven s pejskama a kočičkama, které chtějí a rády pejsky doprovází. Díky tomu, že je všude příroda a louka, je to bezpečné. Rovnou při procházce krmíme divočáky Vašíka a Máju v oboře ovsem a dáváme jim čistou vodu. Dále pokračuje den úklidem v domě a péčí o venkovní prostory (zahrada, kočičí stanoviště s boudičkami, veranda). Večer připravujeme maso. Každý den chodíme s libnovskou bandou na dvě velké procházky po okolí.
Jak pečujeme o kočičky
Pečujeme o kočičky s tím nejlepším vědomím a svědomím. Milujeme je. Máme naši dvorní paní veterinářku, která k nám chodí každý týden na prohlídku zvířátek. Jsme za to velmi vděční, protože s takovým počtem zvířátek se nedá jezdit na veterinu. Vzhledem k tomu, že spousta z nich je divoká a lidské ruky se bojí, je téměř nemožné je dostat na veterinu. Pro ty je možnost vyšetření v jejich prostředí velkým plusem.
Naše veterinářka k nám chodí i na přepadovky. Jsme za to rádi. Máme od ní zpětnou vazbu."
Kočky, pejsky i prasátka pravidelně odparazitováváme. Podporujeme obranyschopnost imunostimulanty na přírodní bázi. Podzimní a zimní období představuje pro starší a tudíž imunitně slabší kočičky zátěž v podobě sychravého nevlídného počasí. Projevují se více neduhy, zhošují funkce ledvin, kočičí rýma. Proto v těchto obdobích neponecháváme nic náhodě a přidáváme do stravy přípravky na podporu imunity. Pravidelně používáme přístroj Tiens (ozonizer) na vyčištění prostoru od virů a bakterií. Máme s ním výbornou zkušenost. Koloidní stříbro přidáváme do vody a do některých misek s vodou trochu medu v bio kvalitě. Kočičky papají granulky a syrové maso - hlavně kuřecí a hovězí. Každý týden k nám vozí maso firma Vetacan. Konzervované stravě příliš nevěříme. Je to především byznys. Konzervy mají menší podíl masa, spoustu konzervantů, často i barviv a umělých dochucovadel, obsahují soju, sůl i cukr. Věříme, že kočky by kupovaly myši, proto kapsičky Whiskas a podobné supermarketovky nekupujeme a investujeme raději tyto peníze do 100% masa. Je to jejich přirozená potrava. Konzervičky dostávají spíše občasně. Rozhodně jimi nepohrdneme, když nám je dárci přinesou!
Kočičkám dáváme mléčko bez lactosy, žloutky, tvarohy, vývary a přílohy. Snažíme se o pestrou stravu. Venkovní kočičky samozřejmě také loví. Plachým kočičkám dáváme do jejich krmných a obytných stanovišť granulky a vodu. Dostávají maso s přílohou jako kočičky v domě.
Investovali jsme úspory do přizpůsobení zahrady plachým kočkám
Nechali jsme vyrobit velkou dřevěnou konstrukci s dřevěnými boudičkami vystlanými slámou. Plašánci je vyloženě milují a rádi v nich spí. Ve výšce dřevěné konstrukce nachází klid a rozhled. Máme polystyrenové boudičky vystlané slámou ve velkém přístřešku, který pro kočičky vybudoval můj pomocník Martin a spoustu boudiček na verandě a zahradě. Každá plachá kočička si tu najde své nikým nerušené místečko, což je pro nás prioritní. Plaché kočky totiž tvoří cca 80% všech koček. Do domu si většina plachých kočiček vybrala cestovat přes střechu. Odtud jdou balkonem, kde jsou dvířka pro kočičky. Jimi se dostávají do druhého patra domu. Zde na ně čekají teplé pelíšky, jídlo, hračky a škrabadla. Na noc se ukládají ve druhém patře ke spánku a podle libosti zde tráví čas ve dne. Do druhého patra chodíme co nejméně, protože zde jsou skuteční plašánci, kteří se lidí bojí. Proto je nechceme stresovat. Takhle ví, že když přijdou domů, nikdo je nebude děsit v pantech dveří a snažit chytat. Díky tomuto přístupu, považují dům za bezpečnou zónu a tráví v něm čas. Dolní patro obývají hlavně mazlivé kočičky, které vyhledávají naši společnost, chtějí se mazlit, chovat, hladit a mňoukat nám, co za den zažily.
Pejsci fungují jako psychoterapeuti pro nově příchozí. Je úžasné, jak o ně pečují, provází je a cítí s nimi. Vznikají krásná přátelství.
Pejsci u nás fungují jako úžasní terapeuti pro nově příchozí kočky z ulice. Terapeut č. 1 je Ozzy, který vychoval divočáky, přijal každou kočičku. Je ale nutné Ozzyho dopředu na příjem připravit. Nikolka je zdravotní sestřička, taková samozvaná maminka pro všechny kočičky. Další je Sorbon, který se stará o nově příchozí s láskou a klidem. Hačulko také miluje kočičky, rád s nimi spí a stráží je.
Když přijdete na návštěvu
Budu se Vám věnovat. Provedu Vás celým domem a ukáži Vám naše zvířátka. Některá se nechají ráda pohladit, jiná se raději před cizími schovají. Ukáži Vám, jak to u nás chodí, jak máme dům rozvržený a jak vypadají venkovní prostory, které jsme zřídili pro kočičky. Chci, abyste věděli, jak to u nás vypadá a co podporujete. Jen tak je to fér. Vážíme si každé stokoruny.
Jste tu vítáni! Přijďte se podívat!
