O naší cestě za vznikem azylu
Odmala jsem byla vedená k lásce ke zvířatům. Kočičí dům vznikal postupně. Od roku 2009 (tedy přes 10 let) fungoval privátně, jako soukromý azyl, kdy jsme všechny náklady pokrývali sami bez pomoci druhých. Postupně se ale početně natolik naplnil a zásoby našetřených financí se ztenčily, že jsem po poradě se zkušenými spolky a útulky, založila vlastní spolek Kočičí dům Libnov z.s.

Maminka s pomocí zvířatům bez domova v naší rodině začala a já jsem jí za to, co mě naučila, vděčná. Tatínek a bratr jsou truhláři. Pomohli spolu s dalšími vybudovat azyl. Práce se zvířaty je sen, který se mi i díky nim vyplnil.
Úplně na začátku v roce 2009 rodiče prodali byt a koupili dům v Krajkové, v Libnově na západě Čech. Dům potřeboval rozsáhlou rekonstrukci, což se nám díky úsporám podařilo. Na přestavbě se podílel bratr, přátelé i rodiče. Interiér bylo třeba přizpůsobit zvířatům. Kočičky potřebují lézt ve výškách, mít svůj pocit klidu a bezpečí. Naším cílem bylo dát plachým kočičkám nejlepší prostředí, ve kterém budou šťastné a budou se v něm cítit dobře. Proto mám v každém pokoji a patře kvalitní kočičí stromy, šplhadla, poličky, pelíšky, misky, záchůdky a hračky. Všechny dveře jsou otevřené. Žádné zvířátko nežije v izolaci. Nově příchozí mám nejdříve v pokojíku, kde si zvykají na nové prostředí. Je náročné udržovat dům v uklizeném stavu. Ale rozhodně to s pomocí ostatních jde. Na něco rezignujete, například na chloupky. To je ovšem to nejmenší v porovnání s hodnotou života každého našeho svěřence.
Proč zrovna Kočičí dům?
Kočičky tvoří nejpočetnější skupinu našich svěřenců. Proto se název Kočičí dům přímo nabízel. Skutečně je náš azyl kočičím domem, kde se tu a tam objeví mezi kočičími kožíšky ten psí. Název Kočičí dům tak nejvíce sedí skladbě našeho osazenstva. Je to kvůli tomu, že kočky na ulici mají o mnoho těžší situaci než psi, kterých si člověk snadněji všimne. Jejich nález je řešen PČR a městskými záchytnými zařízeními pro psy. Pro kočky města většinou žádné zařízení nemají. Je to velká škoda. Kočičí populaci to ubližuje dvojnásob. Kočky jsou neviditelné a nedostává se jim pomoci.
Stále převládá názor, že kočka si pomůže sama. Ze zkušenosti vím, že kočička může být venku stejně dezorientovaná, zubožená, nešťastná a hladová jako pes. Často přicházejí do azylu zraněné, týrané, hladové, začervené a zlomené vnitřně. Lidé se koček často zbavují způsobem, nad kterým zůstává rozum stát. Ve spoustě případů kočkám hrozilo v původním místě ublížení na zdraví, byly vyháněny místními nebo vyhazovány. Kočičích azylů je na počet koček na ulici v ČR málo. Proto je u nás už přes 50 koček, které se ocitly v nesnázích a potřebovaly naši okamžitou pomoc.
Často se do azylu dostávají kočičky již ve středním nebo pokročilém věku, takže je v azylu více těch již dnes kočičích babiček a dědečků. V azylu díky jeho dispozici v přírodě u lesa našlo domov i spousta divokých koček z ulice, které kdysi musely zápasit s auty, lidmi, hladem, nemocemi a žízní. Tvoří více jak polovinu ze všech koček. Plaché kočky mohou chodit svobodně ven, kde mají venkovní přístřešky vystlané slámou, včetně krmných stanovišť. Takže pokud se na to necítí, nemusí být součástí "velké rodiny" v domě. Některé plaché kočičky chodí do domu střešními okny. Mají svobodný výběr, kde chtějí být. Kočičky, které se tu ve velké smečce pejsků a kočiček necítily dobře, byly adoptovány mojí maminkou. K nim přibyly i dvě fenečky.
Proč azyl pro plaché kočky?
Plaché kočky jsou jedny z nejvíce šikanovaných zvířat u nás. Zdá se, že nikde pro ně není místo. Plaché kočky žijí na okraji společnosti. V městech se jim nevede dobře. Jsou trnem v oku lidí na sídlištích nebo náměstích. Jsou ostrakizovány, protože znečišťují dětská pískoviště a podle lidí roznáší toxoplasmosu a parazity. Na náměstích "nevypadají dobře podobně jako holubi." Nikdo je nechce. Potulující se kočičí bezdomovci jsou považováni za špatnou vizitku měst. Na sídlišti to má divoká kočka velmi těžké. Přirozená potrava je zde minimální. Často loví v odpadcích. Musí se potýkat s nepřízní počasí, se psy, s neurvalostí dětí, vyháněním, nástrahami v podobě jedů na potkany.

V zahrádkářských koloniích je situace o něco lepší, ale také nepříznivá. Zahrádkáři jsou zde v letních měsících a poté kočky opustí. Chaty zamykají a kočky si musí poradit samy. O jejich koťata se nestarají. Rodí zde pořád dokola. I když jim celou sezonu loví myši, koček si neváží, nechávají je napospas zimě. Mláďata se rodí do podsklepení nebo kde se dá. Matky nemají dostatek potravy. Sužují je nemoci. Některé kočky jsou týrané a z původně mazlivých se stávají nedůvěřivé a plaché duše. Přijímáme plaché kočky ze všech těchto načrtnutých lokalit, kde jim hrozilo ublížení nebo dokonce usmrcení. Např. nahlášené plašánky, kteří jsou zranění, jsou na parkovištích, na silnici, na ulici nebo v rukách špatných "majitelů". V současné době máme kolem50 kočiček, proto není možné věnovat se každé kočičce zvlášť a vymazlovat je. Z tohoto důvodu nepřijímáme koťátka. Neměly bychom na jejich vymazlení dostatek prostoru a času, což by byla pro ně velká škoda. Poslední koťátka jsme přijali v krajním nouzi, kdy nikdo jiný nemohl pomoci.
Dispozice našeho azylu v krásné krajině plné luk a lesů se přímo nabízí jako místo, kde mohou dožít plaché kočky
Zdejší okolní krajina je rájem pro plaché kočky. Mohou zde volně trávit čas venku i uvnitř. Nehoní je děti. Nejezdí tu auta. Nemusí se bát, že je někdo bude vyhánět. Nemusí jíst odpadky z kontejnerů jako v lokalitách, kde živořily. Mají stále co do bříška. Mohou se schovat před nepřízní počasí. Mají svůj pelíšek, misky, záchodky a teplo. Všichni jsou vykastrovaní. Azylu dáváme všechen svůj čas i finance. ŽIJEME PRO NĚJ.